Studánka Pod Hlínou

Kraj: Středočeský 

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.7689019N, 13.9007997E

Bližší informace o studánce naleznete zde: https://www.estudanky.eu/743-studanka-pod-hlinou

Tlapkal jsem zpevněnou cestou hlubokým lesem. Do kroku mi zpívali ptáčci, paprsky puňti mi vyhřívaly hřbet a já si užíval chvíli tady a teď. Jakpak by také ne, když po dlouhé bílé zimě vykouklo sluníčko a já se dostal do hlubokých lesů mých oblíbených Brd.

Tlapky mne nesly hlubokým lesem, který jsem opustil jen na chvilku. Na chvilku tak krátkou, že než jsem zjistil, že svištím mezi stromky na podmáčené louce, ocitl jsem se u rybníčku a v mžiku byl opět v lese. Lese krásném, plném vysokých jehličnanů.

Pod jehličnany jsem merčil koberce mechu a spoustu pěšinek vytlapkaných mými lesními kámoši. Čím více pěšinek jsem merčil, tím více jsem je chtěl jít prozkoumat. Chtěl jsem se vydat po pěšince vedoucí pod vysokými stromy, mezi koberci z mechu, jen občas ohraničené pařezy. Jenže to jsem nemohl. Opět jsem byl v místě, kde je vstup povolen pouze po cestě a do lesa se nesmí. Přitom les kolem mne je tak nádherný.

Nebyly to jen pěšinky a koberce mechu, co mne sváděly k porušení zákazu. Pod vysokými stromy se klikatil krásný potůček. Tedy potůček, podle množství vodičky co korytem tekla, bych ho spíš nazval říčkou. Divokou brdskou říčkou s malými vodopády a spoustou zatáček. Mezi divokou vodičkou a břehem jsem pozoroval zbytky zmrzlého snížku. Puňťovy paprsky rozzářily hluboký les a já si připadal, jako bych byl v pohádce. Jen kdybych mohl do pohádky vtlapkat. To bych byl ten nejspokojenější psí průzkumník, jaký v tu chvíli na místě byl. Jenže do pohádky jsem vtlapkat nemohl. Jen co jsem si krásnou přírodu prohlédl z cesty, pokračoval jsem po zpevněné cestě dál, přímo za famfrňákem.

Tlapky mne nesly po tvrdé cestě. Po pravé tlapce si mi začal zvedat kopec, po tlapce levé jsem měl mírný svah. Protlapkal jsem několik zatáček, přetlapkal jsem několik mostků a prohlédl si další potůčky, když se cesta, po které jsem tlapkal, začala pomalu zvedat.

Tlapkal jsem stále kupředu, nyní již do mírného kopečka. Protlapkal jsem dvě větší rozcestí, když jsem kousek přede mnou, v půlce kopce, zmerčil vysoký jehličnan s tabulkou. S tabulkou mne tak dobře povědomou, že jsem nelenil, kopnul do vrtule a svištěl k tabulce na stromě. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli. Byl to takový fofr, že než jsem se nadál, byl jsem u směrovky, která ukazovala na sotva znatelnou pěšinku po mé levé tlapce.

Jen co jsem pěšinku zmerčil, vydal jsem se k ní. Jen tlapku jsem na pěšinku položil, když očadla zmerčila malý dřevěný domeček a před ním potůček. Merčil jsem domeček jen několik málo dlouhých kroků od cesty. Jen několik málo kroků z prudkého svahu mne dělilo od krásného místa. A já musel jako vždy počkat, až ke mne dorazí člobrdice.

Byl jsem tak natěšený a tak zvědavý, zda objevím to, co myslím, že objevím, že jsem nemohl udržet tlapky v klidu. Svištěl jsem zpět k člobrdici, abych po jejím boku tlapkal zpět k pěšince, která mne dělila od malé dřevěné chaloupky.

Cesta zpátky k pěšince mi připadala jako věčnost. Věčnost to však určitě nebyla. Jen co jsem k pěšince člobrdici dovedl, tlapky se daly do běhu a já svištěl k domečku tak rychle, a mi od tlapek kousky země odlétaly. Po několika rychlých dlouhých skocích jsem byl na místě, které mne tak lákalo. Stál jsem u malého domečku, ze kterého vytékala potůčkem průzračná vodička. Stál jsem u další nádherné brdské studánky. Studánky Pod Hlínou.

Ke studánce dojdete zpevněnou lesní cestou, sjízdnou pro kolo i kočárek. Studánka se nachází jen kousíček od cesty. Studánka byla v době naší návštěvy plná chutná a osvěžující vody. Na místě s největší

pravděpodobností nikoho nepotkáte.